Předvánoční čas je doba velkého honu i pro nemyslivce - honu za dárky, honu kapru v rybníku, honu leasingových společností na všeho chtivé zákazníky. V takovém případě platí klasické pořekadlo "kdo uteče, vyhraje", a proto jsme s našimi žáky neotáleli a rozhodli se na jeden den emigrovat k sousedům do Rakouska. A to rovnou do Vídně.
V brzkých hodinách ještě za tmy jsme netrpělivě postávali před školou a čekali na přibližující se světla našeho transportu. Za náš parádní autobus by se nemusel stydět ani Bolek Polívka v jednom nejmenovaném porevolučním filmu. Cesta do Brna uběhla jako voda a za pár chvil nás přepadla ... první pauza v Mikulově. Na návštěvu ve vinném sklípku nebyl sice čas, nicméně dáma projíždějící po krajnici s drožkou nám to bohatě vynahradila.
Po přejetí již neexistujících hranic nám pani průvodkyně dala každému ofocené mapy pro snazší orientaci ve městě v případě, že by se někdo z nás ztratil. A to už pomalu spatřujeme první skvostné budovy se závanem historie - přijíždíme do města s velkým M. Autobus zastavuje a my konečně vyrážíme na čerstvý vzduch a míříme ulicemi k velkému sídlu Hofburgu, kde poprvé vytahujeme fotoaparáty k zachycení monumentální architektury starého Rakouska-Uherska. Další zastávkou je Dům Svatého Štěpána a první rozchod, kde máme možnost ochutnat tradiční vídeňské klobásky, které nejen, že krásně voní a vypadají, ale na rozdíl od těch českých je v nich maso. Po vydatném obědu konečně vyrážíme podél Vídeňského parlamentu na zlaty hřeb dne - vánoční trhy. Z místa posetého dřevenými stánky se na nás linou neodolatelné vůně ovocných punčů, vaflí a všemožných dobrot. Ztrácíme pojem o case a naše tašky se pomalu začínají plnit dárky pro blízké a drobnými suvenýry. A to už je podvečer a my znaveni, avšak s úsměvy na tvářích kráčíme k autobusu a loučíme se světly velkoměsta. Už po pár chvílích je nám všem jasné, že tohle nebyla naše poslední cesta do rakouské metropole a my se už se teď těšíme na další výlet.
Auf Wiedersehen.
Daniel Tintěra