Ve dnech 11.- 15.3.2013 jsme se i my zúčastnili lyžařského výcviku, který se na této škole pravidelně pořádá. Počasí nám při odjezdu moc nepřálo, byla zima, pod mrakem, foukal studený vítr. Když už tady v Letovicích bylo tak nevlídno, copak nás asi čeká na horách! Paní uč. Petrů nám slibovala sluníčko, tak se necháme překvapit. Nemohli jsme se dočkat, kdy se objeví náš autobus.
A konečně je tu! Očima jsme střídavě těkali na sebe, na hromadu lyží a zavazadel, zas na autobus. „To se tam přece nemůže vlézt,“ říkali jsme si.
Do kufru jsme naskládali lyže a snowboardy, nic jiného se tam už nevlezlo. Nezbývalo tedy nic jiného, než vzít svoje zavazadla jako další spolujezdce. Ale ani při největší snaze jsme je do autobusu nemohli dostat. Vždy zůstalo venku buď pár batohů, nebo pár lidí. Jak se nám to nakonec podařilo? Zavřely se zadní dveře autobusu a zavazadla se k nim naskládala až po strop. Co se nevešlo tam, skončilo v uličce mezi sedadly. „Snad se ty dveře za jízdy neotevřou!“ zašprýmoval pan řidič.
Když jsme se všichni usadili na svá místa a zaujali pohodlnou polohu, mohli jsme konečně vyrazit. Občas naše cesta vypadala jako vyhlídková jízda. Náš malý autobus zřejmě nebyl připraven na naši velkou váhu. Ale cesta ubíhá v dobré náladě a v očekávání, jaké to vlastně všechno bude po celý týden kurzu.
A jsme tu! Marně hledáme vrchol Pradědu s jeho majestátním vysílačem. Mlha, vítr, zima, po slibovaném sluníčku není ani památky. Do objednané rolby jsme naskládali většinu svých zavazadel a ta nám je odvezla až k chatě Barborce, kde jsme byli ubytovaní. Nedovedu si představit, kdybychom toto všechno měli vláčet dva kilometry do kopečku a ve sněhu. Ani s odlehčením se nám nešlo nejlépe, když nám vítr „funěl“ do obličeje.
Po zabydlení jsme vyrazili na svah, abychom se rozřadili do družstev. Překvapením pro nás bylo zjištění, že první odpoledne na vleku ještě jezdit nebudeme. Nezbývalo tedy nic jiného než „nahodit úsměv na tvář „ a šlapat.
Pro odlišení od jiných kurzů dostalo jedno naše družstvo „fešné“ fosforeskující vesty. Kluci vypadali opravdu sexy. Jejich kamarádi se začali smát a nazvali je popeláři. Takže s rozlišovacími vestami nakonec skončili i oni.
No a jaký vlastně byl náš program, pokud jsme nelyžovali? Po večeři jsme vždy měli nějakou zajímavou přednášku, například o bezpečnosti na horách, jak se máme chovat na sjezdovkách, jakou výstroj a výzbroj si správně pořídit.
Nejlepší část večera nastala ve chvíli, kdy skončila přednáška a všichni jsme se rozprchli buď do svých pokojů, nebo ke stolnímu tenisu, stolnímu fotbálku, k televizi.
Ve 20 hodin začínal společenský program. Pan vychovatel Loukota si pro nás připravil různé hry, soutěže, kvízy, hezké filmy. Bylo to pro nás zpestření a všichni jsme se moc bavili.
Na svah jsme chodívali dopoledne, pak i odpoledne po dobrém obědě a chvilce odpočinku. Sjezdovka byla naštěstí kousek od chaty.Ve středu se nám podařilo přemluvit vedoucí, aby nás vzali na sjezdovky pro pokročilé. Bylo to k ní o dost dál, ale stálo to za to! Zpáteční cestu odtud na chatu jsme zvolili lesem. Postupně se ale ztrácel u smrčku či zabořený ve sněhu jeden za druhým, někteří si lyže raději odepnuli. Všichni jsme nakonec na chatu úspěšně dorazili.
Na závěr kurzu se ve čtvrtek konal závod ve slalomu, který všichni bez problému zvládli. Týden utekl „jako voda“. Škoda, že nám počasí moc nepřálo, sluníčka a krásných panoramat jsme se dočkali jednou, a to jen na chvíli.
Děkujeme našim vedoucím I. Petrů, R. Blézlové, A. Loukotovi, že nám připravili hezký týden, že jsme kurz v pohodě a ve zdraví přežili a že nás vyvezli na tak nezapomenutelný pobyt do hor.
V. Válová, I. Petrů, foto I. Petrů